Historie zkoumání ručního písma - WEB Pismoznalec-Samkova 2015

Historie metod zkoumání ručního písma v Evropě

Starověký Řím

Již Gauss Suetonius Tranquillus (69 -140), římský spisovatel, historik a právník, studoval rukopis císaře Augusta a zevrubně jej popsal.
Historie zkoumání písma pro soudní účely sahá hluboko do minulosti. Počátky jsou v dobách, kdy se písemné doklady stávají předmětem nekalých úmyslů a zločinů. Už za císaře Justiniána (6. st. n. l.) působili v Římě soudní znalci či experti ručního písma. Poznatky o zkoumání písma se zachovaly nejen z antického Říma, ale i z pozdějšího období Byzantské říše ve východní části Evropy a na západě ve Francké říši. Vlastnoruční podpis začínal mít důkazní význam. Forenzní výzkum písma se v té době omezuje na pouhé srovnávání na základě podobnosti písmových znaků, postrádá systém, metody a vědecké vymoženosti pozdější doby.

Století 16. a 17.

Itálie

Celá další staletí není ve zkoumání rukopisu z pohledu jeho pravosti proveden žádný větší pokrok. Badatelé se zaměřují spíše na zkoumání rukopisu z pohledu dnešní grafologie. Například v roce 1593 vydal Giovanni Battista della Porta dílo "De humana physiognomia", kde poukazuje na úzkou souvislost mezi rukopisem a výrazem tváře. Další kniha o charakterologickém výkladu rukopisu se objevuje v roce 1622, je od boloňského profesora Camillo Baldo pod názvem "Trattato come de una lettera missiva si cognascano la natura e qualita dell scrittore", a je "pozoruhodná" především tím, že bez rukopisných ilustrací podává návod, jak soudit z písma povahu pisatele. Roku 1650 italský lékař Marco Aurelio Severino, profesor anatomie a chirurgie v Neapoli napsal dílo "Vaticnator, sive tractatus de divinatione literia" (v překladu "Prorok anebo pojednávání o předpovídání z písma"), které však nedokončil.

Francie

Až soudní písařský znalec Francois Demelle vydal v roce 1609 v Paříži první dílo z oboru písmoznalectví "Návod k posuzování falšovaných písemností aneb porovnávání písma s podpisem". Demelle se zmiňuje o individuálních vlastnostech pisatele, které se projeví v jeho rukopise a které nejsou výsledkem výuky a nacvičení, ale spočívají v jeho přirozené duševní schopnosti.
Roku 1665 vydává Ravenau dílo o soudní grafologii s titulem "Traité des inscription en faux". V pojednání se zabýval problémy, jako je napodobování písma, kopírování, padělání a zkreslovací tendence. Stojí za zmínku, že ve Francii se již roce 1570 ustavuje sdružení soudních znalců písma, které bylo Ludvíkem XV. povýšeno na akademii. Členství bylo možné nabýt jen po vykonané zkoušce.

Století 18.

Itálie

V 17. století nezaznamenáváme významnější pokrok. Písmoznalectví se již sice provádí systematicky, ale přitom laicky, vnějším srovnáním, při kterém se užívají tehdejší soudobé výsledky studia písma neboli paleografie. Základy paleografického studia položil Jean Mabillon v 1. a 5. knize svých "De Re Diplomatica" (vyd. 1681), rozdělil písmo na knihové a listinné, Scipione Maffei (1675 - 1755) rozdělil písmo na majuskuly, miniskuly a kurzívy.

Francie

Johann Gaspar Lavater žijící ve Švýcarsku uvádí v roce 1777 ve třetím díle souborné práce "Physiognomische Fragmente", že mezi vnitřní a vnější stránkou člověka existuje harmonie, duše se manifestuje v pohybu těla, respektive v píšící ruce. Ve Francii se vytvořil kolem Lavaterova překladatele, lékaře Jacquese L. M. de la Sartha (1771-1826), okruh zájemců o nový obor. Asi v roce 1830 vznikla v Paříži škola výkladu písma, kterou vedl abbé Flandrin. Tento muž shromáždil obsáhlou sbírku rukopisu a ve škole pro výklad písma se rukopisy zkoumaly a analyzovaly. Pozadí těchto analýz bylo založené na grafologických tendencích. Významnou osobností se stává kněz Jean Hyppolite Michon (1806-1881), který vytvořil systém zkoumání ručního písma a dal tomuto oboru název grafologie, který je užívaný dodnes a velice často je zaměňován za písmoznalectví. Michon vytvořil seznam indicií písma na základě vlastností člověka. Přistupuje k posuzování písma bez teoretických spekulací na základě prostého pozorování a srovnávání - empirie. Jeho dílo "Systéme de Graphologie" (1875) je významným mezníkem ve zkoumání ručního písma z pohledu grafologie. Michon napsal o rozboru písma 5 děl, které byly přeloženy do dalších jazyků. Kromě termínu "grafologie" dává tomuto oboru celý systém tzv. "značek" (signes fixes), který po dlouhou dobu ovládá grafologickou praxi. Soustava značek představuje velikou kolekci písemných znaků, z nichž každý odpovídá určité povahové vlastnosti. Michon ve své teorii předpokládal povahový korelát u každé značky. Při absenci značky předpokládal i absenci odpovídající vlastnosti. Michonův žák Crépieux - Jamin (1858-1940) zavrhl některé závěry svého učitele, neboť teorie značek se do té doby rozrostla v obrovský materiál, který bylo těžko pojmout, přičemž jednotlivé značky si začaly vzájemně odporovat. Jamin došel k poznání, že každá charakterová vlastnost má několik výrazových forem a nelze proto korelovat jeden znak s jedním povahovým rysem. Jeho názor na charakterologický význam písma je určován přesvědčením, že rukopis je obraznou fixací pohybu bez ohledu na celou řadu ostatních duševně tělesných činitelů zúčastněných při výkonu psaní. Michonův nepřehledný materiál zhodnocuje v tzv. "theorii resulant". Rozlišuje v ní psychologické vlastnosti primární a odvozené, a soudí na určité vlastnosti teprve ze součtu několika znaků. Grafické prvky rozčlenil do 8 skupin, ze kterých každá ukazovala na vlastnosti pisatele. Skupiny prvků mu signalizovaly tyto složky osobnosti: intelektuální úroveň, stupeň inteligence, senzibilita, vůle, estetické cítění, věk, pohlaví a patologické symptomy.

Století 19. a 20.

Francie

Ve Francii vznikly desítky tzv. expertů zajímajících se o ruční písmo, ať už to byly osoby z řad rytců, policejních úředníků, grafologů, archivářů, pedagogů a různých samozvaných grafologů a spekulantů. Někteří z nich byli zaevidováni jako soudní znalci či experti ručního písma. Když vypukl případ francouzského důstojníka kpt. Alfréda Dreyfusse (1859-1935), nastaly soudní procesy, ve kterých bylo postupně přibráno 12 expertů na písmoznalectví. Mezi nimi byli i Louis Alphonse Bertillon (1853-1914) z policejní prefektury, vedoucí kriminalisticko-antropometrického oddělení.
Bertillon byl především uznávaným odborníkem na antropometrii, v té době nejznámější expertizy v rodícím se kriminalistickém světě. Bertillon patří mezi osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do historie zločinu a kriminalistiky. (Jako první vypracoval použitelnou metodu individuální identifikace zločinců, postavenou na vědeckém základě. Vycházel z předpokladu, že se délky některých lidských kostí a obvody lebek u dospělých jedinců nemění a kromě toho využil závěry belgického vědce Lamberta Adolpha Quéleteta, že pravděpodobnost najít dvě osoby stejné výšky se rovná poměru 1 : 4. Bertillon proto proměřoval 11 částí těla, čímž se matematická pravděpodobnost výskytu dvou jedinců se stejnými parametry rovnala poměru 1 : 4, tedy 1 : 4 191 304. Svou metodu nazval antropometrií, později přejmenovanou na "bertillonáž". Bertillon se kromě antropometrie zabýval i kriminalistickým zkoumáním ručního písma.) V roce 1897 napsal významné dílo "Porovnání rukopisů a grafická identifikace". V této knize vycházel ze své teorie měření jednotlivých částí lidského těla a tyto zásady se snažil uplatnit i při zkoumání písma. Zkoumal nejfrekventovanější grafické znaky rukopisu (sklon, tvar a velikost). Tyto grafické jevy považoval za nejvýznamnější, protože byly měřitelné. Na znaky jako je přirozenost, spontánnost, rychlost, rytmus, pravidelnost, dynamika pohybu, tlak, tah a podobně, už Bertillon nebral zřetel. Jednotlivé grafické znaky byly porovnávány mezi rukopisnou kriminalistickou stopou na straně jedné a porovnávacím (pravým, autentickým) rukopisem podezřelé osoby na straně druhé. Sčítaly se shodné a odlišné znaky a podle výsledků se identifikovala podezřelá osoba. Ze zkoumaného rukopisu si znalec, pracující touto metodou, vybral takové zvláštnosti písma, které se v rukopisu pravidelně opakovaly, a tyto zvláštnosti popisoval a porovnával s rukopisem podezřelých osob. K tomu, aby bylo možno odlišit nejen nápadné znaky jednotlivých písmen, nýbrž i sdružené znaky celých skupin písmen, potřeboval znalec jako srovnávací materiál písemnosti obsahující stejný text shodný se sporným dokladem, nebo alespoň stejná slova.
Závěr jeho zkoumání však nemohl být jednoznačný a správný, protože hodnocení nebylo komplexní. Vycházelo se v podstatě pouze ze tří grafických znaků (sklon, tvar a velikost), které byly považovány za neměnné, a nepřihlíželo se zejména k těžko napodobitelným znakům. Nepočítalo se s tím, že v případě nedostatku srovnávacího materiálu je možné podrobit podezřelého pachatele zkoušce písma, a že se písmo může v průběhu života měnit vlivem životních situací, zdravotního stavu a věku. Je například prokázáno, že sklon písma, jako nejnápadnější znak jeho vzhledu, je v podvržených rukopisech nebo anonymních písemnostech, nejčastěji měněn. U měněného písma kolísá i jeho šířkové rozložení.
Bertillonáž spočívala v klasifikačním zařazení rukopisů a alfabetickém seřazení jednotlivých písmen s přiřazením určitého grafického znaku. Tato metoda je považována za grafognostickou metodu, i když jde spíše o metodu grafometrickou, kterou používal nejenom Bertillon, ale i Edmund Locard.
Grafognostická metoda je odvozená od podstatného jména - grafognózie. Z tohoto hlediska je grafognozie ve světové literatuře považována za porovnávací metodu, při které dochází k identifikaci pisatele kriminalistické stopy rukopisu na základě komparace kriminalistické rukopisné stopy s porovnávajícím rukopisem podezřelé osoby. Když Bertillon a jeho žáci chtěli zjistit autora písemného textu, tj. kriminalistické stopy, museli kriminalistickou rukopisnou stopu porovnat s rukopisy osob, které byly podezřelé z vytvoření rukopisné stopy. Museli tedy komparovat (porovnávat) nebo vykonat grafognózii. Z tohoto důvodu byl Bertillon považován za reprezentanta grafognostické metody.
Bertillon se dopustil i několika profesních chyb a omylů. V "Dreyfussově aféře" v posudku ztotožnil písmo špiona s písmem kapitána francouzského generálního štábu Alfreda Dreyfusse. Teprve po 12 letech byl degradovaný kapitán v plném rozsahu rehabilitován a jako skutečný autor špionážního dokumentu byl označen Rakušan Esterházy. Bertillon však nikdy svou chybu neuznal.
Kromě grafognostické školy existovala ještě na konci 19. století a začátkem 20. století pro zkoumání ručního písma škola grafometrická. Ta je založena na metodě měření úhlů sklonu, velikosti písmen a jejich prvků, jejich výšky, šířky, horní, střední a dolní zóny a určení vzájemných poměrů mezi nimi, jakož i délky jednotlivých písemných tahů tj. čar a křivek. Grafometrická škola byla plně rozvinutá francouzským kriminalistou Dr. Edmundem Locardem. Ten v letech 1932-1940 vydal "Encyklopedii kriminalistického vzdělávání". V osmi svazcích se zabývá problematikou identifikace osob na základě expertizy ručního písma a věnuje se též otázkám daktyloskopie. Locardova encyklopedie je všeobecně považována za první dílo v oblasti zkoumání ručního písma. Důraz kladl na shodu nebo odlišnost, a to nejen výškových a šířkových dimenzí, ale i na shodu a odlišnost morfologických tvarů. V rámci expertizy ručního písma se shodné nebo odlišné rozměrové parametry a tvary fotografovaly. Názorně se pak prezentovaly znaky kriminalistické stopy rukopisu a vedle toho znaky porovnávacího písma podezřelé osoby. Grafometrická metoda má v historii zkoumání ručního písma při identifikaci pisatelů velký význam. Nedostatkem této metody bylo, že na úrovni poznání té doby nedokázala zkoumat a zohlednit tak významné znaky, jako jsou přirozenost, rychlost, rytmus, impuls, kvalita čáry a zejména tah. Soustředila se jen na takové znaky, které se daly měřit. Proto předmětem zkoumání byly velikost, sklon, tvar a případně tlak. Plně uplatňovala porovnávací metodu tj. grafognostickou, bez které by se nedala identifikace pachatele uskutečnit. Grafometrická metoda je však nevyhnutelnou součástí kriminalistické graficko-porovnávací expertizy ručního písma i v současnosti, i když nepatří mezi samostatně užívané metody.

Německo

V Německu se od 90. let 19. stol. stává zkoumání písma monopolem lékařů (A. Erlenmayer, W. Preyer, G. Meyer) a druhé období vyplňuje škola Ludwiga Klagese.
Lékařům jde především o patologii písma. První kongres německých znalců písma a grafologů z povolání roku 1924 v Lipsku prohlásil grafologii za nutné předškolení pro příští soudní znalce písma. Pro tuto příležitost vydává Dr. Hans Schneickert Meyerovu knihu s vlastními doplňky a opravami. Vývoj grafologie vidí ve dvou směrech. Intenzivní a extenzivní. Extenzivní je přírodovědecký směr a intenzivní je grafologie intenzívně provozovaná tj. na základě filozoficko-spekulativním. Podle Schneickerta nezáleží tolik na určité grafologické škole.
Na počátku 20. století se začínají vyvíjet komplexnější metody pro zkoumání ručního písma. Základním požadavkem znalecké činnosti je metodický postup.
Hans Schneickert v díle "Leitfaden der gerichtlichen Schriftvergleichung" rozděluje vyšetřovací a identifikační metody podle toho, jsou-li jejich výsledky absolutní nebo relativní. Mezi absolutní řadí chemické zkoumání, krevní zkoušku, daktyloskopii a některé další kriminalistické metody, například zkoumání strojového písma. Písmoznalecký důkaz řadí do skupiny relativní. Schneickert vychází z Quételetovy teorie o maximu a minimu všeho živého, kdy jevy nejčastější a nejobyčejnější mají své místo uprostřed. Sestrojil podle Bertillonova tělesných měření binomální křivku, podle které po obou stranách jsou tzv. znaky primární a uprostřed znaky sekundární. Posuzujeme-li rukopis jako výraz vnitřního života pisatele, týká se ho nevyhnutně Quételetův zákon a pak jakékoliv přesné měření technickými prostředky, které užívá grafometrie, je podle něho bezpředmětné. Jenom znaky absolutní se mohou takto měřit. Relativní konstanty udávají však jen podobnost a nikoliv totožnost, takže výsledek šetření může být zase jen relativní. Později Schneickert určuje blíže svoji teorii kvantitativního hodnocení znaků písma takto: "Nahodilé vyhledávání podobnosti a shodnosti ve dvou stejných zkoumaných rukopisech je právem laika. Znalec musí mít ve svém dokazování systém a přesně znát průkazní hodnotu jím vytčených znaků, musí se vyvarovat jak přeceňování, tak podceňování jejich hodnoty. K hodnocení těchto znaků je nejdůležitější analytická metoda, která je základem úspěšného závěru."
R. M. Mayer podává v díle "Gerichtiche Schriftuntersuchung" metodu, jak se dobrat podstaty osobnosti - "bis zu dem ursprünglichen Persönlichkaitsmerkmal" - a předmětem výzkumu činí prostorové řešení, rytmus, úroveň a písařskou zručnost. Rozhodujícím činitelem při hodnocení srovnávacích dokumentů je vedle uvážení mechanických překážek a vnitřních příčin psacího pohybu především pisatelovo podvědomí (objev psychoanalýzy), ony složky rukopisu, které vznikají bez jakéhokoliv vědomého úsilí a na něž falzifikátor zapomíná, nebo si jich vůbec není vědom.

Československo

I v českém prostředí bylo do konce třicátých let vydáno několik prací z oblasti identifikace osob podle ručního písma a grafologie, z nichž lze uvést ty nejdůležitější. "Vědecká grafologie" z roku 1925, "Experimentální grafologie" z roku 1928, "Zločin v písmě" z roku 1933 autora Roberta Saudka, dále "Učebnice grafologie" autorů Dolfiny Poppeové a Adolfa Zelinky z roku 1922. Na výše uvedené práce po válce navazovaly dvě publikace. V roce 1947 vyšla práce J. Petery "Úvod do soudní a kriminální grafologie" jako orientační pomůcka k identifikaci ručního písma. Tuto pomůcku dobře doplňuje kniha "Grafológia" Michala Gavače ve slovenském jazyce, vydaná v témže roce.
Česká grafologie se uplatňuje v kriminalistice od 20. let. Písmoznalectví je v české kriminalistice spojováno s grafologií a také se tak až do 50. let 20. století označovalo. Ačkoliv česká grafologie nebyla příliš bohatá na počet prací, tvořila vlastní soustavu mezinárodního významu. Zejména Robert Saudek je osobností nejen české grafologie, ale jeho díla byla vydána i v cizině, převážně v anglosaských zemích. Saudek viděl, jak se grafologie a písmoznalectví významně rozvíjí ve světové kriminalistice, ale v našich podmínkách stagnují a jsou velmi málo známé. Svým dílem prolomil tuto bariéru, neboť ho založil na širokém mezinárodním základu a jako první zdůraznil individuálnost národních abeced. Ve své osobě spojuje dvě různá hlediska grafologického myšlení, jednak americkou fyziologii a za další evropskou psychologii písma. Těmto oběma trendům se snaží získat společnou platformu a spojuje tak dvě na sobě nezávislé složky grafologického výzkumu. Základním rysem Saudkova díla je nedůvěřivé stanovisko k mýtickému nazírání Klagesovy školy a silné zdůrazňování zkušenosti. V souladu se svými současníky hodnotí jednotlivé znaky písma na základě určení třídy úrovně, důležitými faktory jsou přirozenost písemného projevu, harmonické členění prostoru a originalita tvarů. Druhým principem Saudkovy soustavy je "dominanta rozporu", která označuje vnitřní rozpor psychických vlastností a vyjadřuje tak pravou podstatu osobnosti. Autor poprvé přichází s problémem nerozlučitelnosti mezi individuálností řeči a písma, mezi mateřštinou a národní abecedou, řeší vztah mezi individuálním přizpůsobením tvaru cizích abeced a současnou asimilací prvků jiných kultur. Saudek zdůrazňuje, že při hodnocení abeced není rozhodující všímat si tvarů jednotlivých tahů, liter, ale tří hlavních principů, a to tlaku, rozšíření a rychlosti. Dosud nejasnou otázku úhlu písma, jako jediného činitele při změně šířky písma, řeší v tom smyslu, že individuální úhel písma není závislý na držení těla ani ruky, ale na poloze papíru. Brzy poznává slabá místa a malou vypovídací hodnotu svého dosavadního přístupu, opouští tuto značně subjektivní metodu a věnuje se výlučně experimentální, objektivní metodě hodnocení rukopisu a vydává "Experimentální grafologii". V této publikaci odmítá intuitivní nazírání na grafologii a zdůrazňuje experimentální cestu odhalování nových zákonitostí. Na základě dlouholeté praxe slučuje všechny dosavadní výsledky experimentálního šetření a staví své poznatky o podstatě psaní a jeho mechanických, fyziologických a mentálních předpokladech na pozorování. Tímto přináší nové poznatky nejen pro vlastní grafologii, ale také pro soudní znaleckou expertizu. Soudnímu písmoznalectví věnoval Saudek pozornost v knize "Zločin v písmě", v níž zejména na písemném materiálu Dreyfusova procesu ukazuje spolehlivost znaleckého zkoumání založeného na srovnávání jednotlivých individuálních znaků v písmu.
Po Saudkovi se česká grafologie a expertiza ručního písma omezuje jednak na uplatňování zásad vytvořených tímto badatelem a jednak na samostatné dílčí pokusy.
Experimentální Saudkovu metodu shrnuli a zpracovali v praktickou rukověť "Příručka experimentální grafologie" (1930) C. Harry Books a Jan Meloun. Psychologií písma z vývojového hlediska se zabýval Ladislav Kempný ve studii "Úvod do psychologického zkoumání písma" (časopis Psychologie, r. VII a VIII). Soudní a kriminální grafologii zpracoval Otto Fanta v knize Josefa Šejnohy, Otto Fanty a Ladislava Moravce "Systém kriminalistického vzdělání" (1935).
S kritickým stanoviskem přistoupil ke grafologickým problémům pražský univerzitní profesor Václav Příhoda. V knize "Výzkum dětského písma" (1941) studuje rukopis z hlediska pokusné pedagogiky. V přehledu a zhodnocení grafologických metod dovozuje, že vědeckost grafologie spočívá v její rozbornosti a experimentálnosti. Grafologie jako každá druhá věda o "korelačních poměrech mezi osobitým písmem a znaky osobnosti" dosáhne uspokojivé vědecké kvalifikace, až budou přesně vymezeny pojmy charakterologické a korelovány s prvky grafickými. Předpokladem k tomu jsou metody grafometrické stejně jako měření vlastností povahových. Ke spolehlivému posudku však ani metoda grafometrická nestačí a je potřeba užití kombinace všech metod. V tomto duchu také vznikla menší Příhodova práce "Pohlaví písma" (Česká mysl, r. XXXV.), kde se autor přesvědčuje metodou statisticko-experimentální o známém problému mužského a ženského písma.

Sovětský svaz, Rusko

Sovětská grafická expertiza zdůrazňovala z metodologického hlediska dva postupy pro zkoumání písma, a to analýzu a syntézu. Analytická metoda předpokládá několik dílčích postupů anebo způsoby jejich provádění. Základem zkoumání je metoda materialistické dialektiky, členěná na znalecké ohledání, pokusy, analýzu a syntézu zkoumaných dokumentů, abstrakci, zevšeobecnění a srovnávací studium. Do zkoumání ručního písma se pevně zapsala teorie o dynamickém stereotypu I. P. Pavlova.

Speciální součástí znaleckého zkoumání věcných důkazů je znalecký pokus, například pozorování písma odhaluje patologické znaky. Pokusné pozorování psacího procesu (např. alkoholika) umožňuje znalci, aby dospěl metodou vědecké indukce, na základě znalosti fyziologie a jiných činitelů zúčastněných na psaní, k určitému závěru. Pokus musí být v nálezu podrobně popsán. Pokračováním znaleckého zkoumání je analýza a syntéza. Analýzou znalec vytyčuje nejstabilnější znaky rukopisu a vylučuje znaky, které nemají identifikační význam. Analyticky zkoumá také zvláštnosti slohu inkriminovaného dokumentu, jeho účelové určení, obsah atd. Rozložený proces psaní na jednotlivé části se potom syntézou (zevšeobecněním) zkoumá v celku, ve vzájemných vztazích a přímé souvislosti jejich zákonitého vzniku. Abstrahováním při zkoumání rukopisu znalec vyjímá nejtrvalejší znaky rukopisu, které mají identifikační hodnotu, ostatní pak ponechává bez povšimnutí. Syntéza tedy shrnuje a hodnotí analytické výsledky šetření, nikoliv však mechanicky, nýbrž se všemi vzájemnými souvislostmi.

Během staletí byly vytvořeny různé metody pro zkoumání ručního písma s cílem identifikovat jeho pisatele. Některé metody jsou zapomenuté, jiné se už s pokrokem vědy v současné době neužívají a jiné jsou aktuální dodnes.